O štěstí a lásce aneb tak trochu jiná recenze

Pozitivních zpětných vazeb je kolem nás čím dál tím méně: když nejsme spokojeni se stavem věcí, jdeme si stěžovat, ale pokud je vše správné, necítíme potřebu cokoliv říkat. Oč jsou ale pochvaly vzácnější, o to jsou cennější a dělají větší radost.

Hotel Relax centrum Kolštejn v Branné získal už mnoho prestižních ocenění, ale přesto si cení každé pozitivní reakce od svých klientů. A ty jsou občas skutečně krásné

O štěstí a lásce aneb tak trochu jiná recenze

Nemám ráda reklamy. Atakují, berou svobodu rozhodnutí. Vypínám je, ignoruji. Ty hloupé a prvoplánovité rozhodně. Ty vtipné, zajímavé a inteligentní si nechám projít hlavou. A pak se zařídím stejně podle svého.

Od zimy mi prošlo rukou tolik reklamních letáků! Tolik nápadů a lákadel. Ale nikde to pravé. To, co by mě skutečně oslovilo, abych „do toho šla“ pro svého skvělého manžela. Letos v létě slaví kulatiny. Lámání hlavy pro ten správný dar pro něj nebralo konce

Kamarádka dala tip. Jakýsi hotel kdesi v Jeseníkách. Prý skutečný zážitek. Byli tam s manželem a žijí z toho dodnes. A tak jsem „guglila“. Branná. Wellness. Kolštejn. Hmmm. Vypadá to skvěle! Romantický pobyt. To by bylo to pravé! K výročí manželovi. K jubileu nám oběma – každé léto slavíme další rok spolu. A takyvelkolepé rozloučení s mou desetiletou mateřskou. Manžel pořád říká, že by chtěl někam vyrazit jen se mnou, bez našich tří dětí. Vypnout je. Vypnout sebe Rodinný rozpočet je ale natolik našponovaný, že těžko hledat tu finanční rezervu pro tento nápad. Škoda. Tak jim dám aspoň hlas. Třeba to v té soutěži hotelů vyhrají, když jsou prý tak úžasní.

A okénko „soutěžit“ jsem „odentrovala“ se svými údaji. A na vše zapomněla.

A bylo jaro, a bylo léto

Když jsme se koncem června vrátili z dovolené a já se probírala desítkami nepřečtených mejlů a spamů – ani jsem nevěnovala přílišnou pozornost předmětu nazvanému „Vítěz letní soutěže“. A tak to téměř skončilo v počítačovém koši. Zas nějaká reklama. Zas nějaký slevový portál. Zase někdo někde vyškemral mou adresu Ale cosi mi říkalo, ať zadržím. Žádná reklama jako že „vyhrajte“, nebo „jste adept na výhru“. Bylo tam jasné podstatné jméno – vítěz.

Po rozkliknutí zprávy dalo hodně práce nedat najevo okolo pendlující rodině své emoce. Přišel informativní email o vítězství hotelu a vítězství mém. Náhodným výběrem jsem byla vybrána a vyhrávám romantický pobyt pro dvě osoby. Tak. Wow! Země se na okamžik přestala točit a zachvěla se, nebe se naopak otevřelo a seslalo mi neskutečný velký nečekaný zázračný dárek.

Nevyhrávám často. Vlastně jsem vyhrála jen jednou. Svého báječného manžela. Před třinácti lety. Od té doby jen knížku, baťůžek a formičky na pečení. Víc jsem nečekala. Pro potěšení to stačí. A teď jsem tu stála tváří v tvář otevřenému mejlu, který dával jasnou podobu mému jubilejnímu životnímu daru pro nás oba. Své nadšení jsem tutlala, jak to jen šlo, a spřádala ten nejtajnější a nejvelkolepější plán našich oslav.

Se vstřícným panem ředitelem jsem si vyměnila ještě pár informací, v nichž jsem se ujistila, že tohle vše není žert a dokonce že si i termín můžu vybrat. Chvilku jsem měla pochybnosti. Deset let jsem zasvětila rodině. Nikde bez dětí pořádně nebyla. Vše řešíme a zažíváme společně, rodinně. Co kdyby jely taky? Anebo že bych vzala svou obětavou maminku, která je sama a slaví na podzim 70? Ať si užije! Všechny nejistoty zaplašil mail ze strany hotelu, který mě vyzýval k tomu, abych přijela jen se svou polovičkou, že nebudu litovat. V hotelu Kolštejn prý vytváří svět, kde naše starosti nebudou mít místo. No to se těším! Ok. Nějak to vymyslím.

Zkrátím to. Kombinovala jsem, vyjednávala a potají plánovala půlku prázdnin, nikdo nic netušil. Manželovi jsem naservírovala jubilejní dárek v podobě informace o třídenní dovolené. Babičky jsem uprosila každou na jednu noc a vše dle domluveného termínu koordinovala k velkolepému překvapení. Ještě se chvíli šibovalo s manželovou dovolenou a obsazeností hotelu, až konečně manžel dostal povel, že si má sbalit to a ono a vyrážíme. Netušil nic. Dětem jsem taky pakovala věci k babičce, a tak si myslel, že jedeme všichni. Jako deset let doposud. Všude všichni. Deset let jsme nebyli spolu sami. Deset let se rádi věnovali dětem a sebe se v rámci možností snažili nešidit. Ale ty možnosti byly často omezené.

Děti jsme předali. První překvapení. Jsme sami? Ano. Vyrážíme směra podle mapy jsem servírovala manželovi jednotlivé zastávky naší „svatební cesty“ až do cíle. Pomalu začínal tušit.

V Branné na malebném náměstíčku dostal jeho dárek konkrétní podobu. Před hotelem Kolštejn dostal velkou narozeninovou pusu a dárkový certifikát, který ho informoval o tom, že k jeho 40. narozeninám dostává 40 hodin jen ve dvou. A čas že už nám běží. Byla jsem zvědavá na svět, v němž zapomene na své starosti, a tak jsem jako motto naší cesty zvolila slogan – „Jen snít nestačí“. Moc jsem si přála, aby se tady a teď našim snům dala skutečná reálná podoba. My dva a nic víc… A tak jsme vkročili na recepci. Věděli o mně. „Á, to je ta výhra, že?“ Manželův výraz si budu dlouho pamatovat! Oči vyvalil, a pak už jen kabele vybalil. A začal se psát náš velkolepý Kolštejnský román.

Kdo hotel zná, ten ví. Kdo nezná, slova nepomůžou. Nemám ráda reklamy. Ale heslo hotelu vymyslel někdo pravdivě. Tahle reklama nelže. Dokonale vymysleli svůj svět ve světě. Za celé tři dny jsme si na děti málem nevzpomněli. Užili jsme si všechno. Od klidu, času jen pro sebe, jídla, kdy jiní obskakovali nás se skvělými dobrotami a ne my ty naše malé, proceduru, kdy jsme se nechali hýčkat a cítili se jako lidé a středobod světa – a ne naše děti. Držet za ruce jen sebe, a být chvíli jen my dva Nechat se hýčkat jinými a sebou navzájem.

Romantické útulné ubytování, „bublinky“ a sladké překvapení na pokoji, růže tohle někdo geniálně vytvořil, aby zabrnkal na tu nejcitlivější strunu po romantice vyprahlým ženským srdcím. Jak já byla ráda, že tam nejsme s dětmi! Jak já jsem si neuměla představit sebe s babičkou! Tohle byl skutečný dar pro nás. Manžel, který nemusí vodu, vlhko a mokro – nechtěl ani privátní wellness opustit. Tohle totiž bylo úplně jiné kafe! Jen ať si to každý zkusí! My, ranní spáči, ráno vstávali protáhnout se do bazénu – škoda vše nevyužít. Málem nám unikl vitální svět, protože nejsme saunové tipy, ale když už to tu mají a vyhráli a prý je to nejpůsobivější a mají tam cosi čajového u nás unikátního… Tak jsme šli. A málem si nechali ujít večeři. Jako malí jsme lítali ze sauny do sauny, z bazénku do sprch, z vířivky do čajovny nemohli jsme se nabažit atmosféry, prostředí, nápadu. Tělesných i duševních prožitků. Tohle byl skutečně svět sám pro sebe. A nám se z něj nechtělo. Skvěle promyšlené! Na prvním setkání s něčím novým záleží! A my propadli saunování! A ta laťka je nastavená hodně vysoko!

Pak už zbývalo nechat doznít romantiku, vyrazit ještě jednou do hor a rozloučit se. Poděkovat panu řediteli a přesvědčit ještě nějakým procentem váhajícího muže, že po nás při odjezdu nebudou na recepci opravdu nic chtít. Tahle výhra byla skutečná. Nic virtuálního.

Zanechali jsme v hotelu kus života. Společného. Jen ve dvou. Znovu jsme rádi obnovili naši „svatební cestu“ a víme, že se k ní, až bude hůř, budeme rádi ve vzpomínkách vracet a čerpat z toho. Odpočinuli jsme si a bylo to úplně samozřejmé, přirozené. Nenucené. Nikdy jsme nesaunovali a byli spíš kafaři. S touhle návštěvou Kolštejna ale pomalu měníme životní styl.

Ráda se nechám unést. Jsem člověk radostný, vděčný a nadšený životem. Tenhle pobyt ale předčil moje představy! V tom dobrém slova smyslu. Při pohledu na nás musel každý vědět, jak to vypadá v sedmém nebi… Tenhle dárek vyšel bez chyby. Pobyt, prostředí, lidé! Sympatie, ochota, vstřícnost. Počasí. My dva.

Poslední doušky romantiky jsme užívali, než nám doma za vraty děti skočily do náručí. Děti naše, jak jsme rádi, že vás vidíme! A jak jsme rádi, že jsme vás tři dny neviděli Tak ještě jedno uculení, mrknutí koutkem oka Vybalujeme z baťohu dárečky a z foťáku vzpomínky. Ty nej ale zůstanou jen v nás

Kdo zná, ví. Kdo nevěří, ať tam běží. Oni tam všichni ví, o co v životě běží! Vytváří svět, kam… A chystám nám oběma Lektvar síly Keltů, to abychom nezapomněli…
Že jsem zvítězila, to bylo skutečně Boží!
Takže děkujeme! A ať to příště zase vyhrajeme!

Srdečně Magdaléna Strejčková s manželem