Být učitelem vyžaduje nejen vědomosti, ale také srdce
To říká v rozhovoru psychiatr MUDr. Jan Cimický, který už 20 let předsedá porotě ankety Zlatý Ámos. O anketě i o práci učitelů jsme si povídali.
Pane doktore, proč jste přijal funkci předsedy poroty ankety Zlatý Ámos? A co vás vede k tomu, že jím jste i ve 20. ročníku?
Nejspíš to bude tím, že každý rok si znovu a znovu ověřuji, jak potřebná je tato anketa, protože se objevují stále noví kantoři, kteří mě (a nejen mě) dokáží okouzlit a přesvědčit, že být učitelem vyžaduje nejen vědomostí, ale také srdce. Pedagogové potřebují k tomu, aby byli úspěšní, také kus talentu. Jejich osobnost musí být vstřícná a laskavá, spravedlivá a chápavá – jedině pak může kantor uspět. A právě ti, kteří jsou nominováni do Zlatého Ámose, mě ve finále přesvědčují rok co rok, že jsou a že je jich dost, i když si jich společnost, bohužel, málo považuje. Víte, slavný český psychiatr prof. Vondráček říkal, že „kdekterému potravináři se dělá výtěr z rekta, ale nikoho nenapadlo, že učitelům by se měl dělat výtěr z duše“ Finále Zlatého Ámose je nejlepší prubířskou zkouškou, jak obstojí. A obstojí! Všichni, i když jen jeden dostane korunku! Proto se těším i letos.
Do ankety děti navrhují své dospělé učitelky a učitele. Myslíte si, že mají na to právo? Že mohou objektivně zhodnotit jejich vlastnosti?
Dítě vnímá učitele jako autoritu, která vedle rodičů formuje jeho životní postoje. Na dobrého kantora se vzpomíná do smrti! Proč by dítě nemohlo mít svůj názor? A asi by velice překvapilo, že nejsou vybírání učitelé, kteří „ všechno dovolí“, ale naopak ti přísní – a spravedliví. Ti, co mají smysl pro humor, pro kamarádství, komplicitu a přitom vůbec neztrácejí autoritu. Důkazem je pak skutek, když v nejdůležitější zkoušce ve finále musí bojovat bok po boku, kde už se smaže rozdíl mezi dospělou autoritou a dětským nadšením. Stávají se tak rovnoprávnými a autorita učitele se ještě víc posiluje. Mohou se totiž navíc na sebe vzájemně spolehnout!
Naše společnost za 20 let prošla nějakým vývojem, mnohé se změnilo, něco k lepšímu, něco k horšímu. Změnili se za těch 20 let podle vás i učitelé a učitelky?
Jak nám přibývají léta, mění se svět kolem nás. Možná, že příliš rozvolněná společnost dětem příliš nesvědčí, většina z nich aspoň v počátku vývoje potřebuje nějaké limity, nějaké jistoty, o něž se může opřít. Dobrý učitel jim je nabízí a děti to podvědomě poznávají. Myslím, že učit v dnešní době, kdy ekonomické parametry zatočily i se základními pozitivními lidskými vlastnosti a na povrch vypluly mnohé jiné, není snadné. Proto si dnešních učitelek a učitelů vážím možná ještě víc než dřív.
Moje profese mne naučila dívat se na všechno s jistým odstupem, možná i shovívavostí, protože víc jak čtyřicet let psychiatrické praxe mi dopřálo vnímat svět z nadhledu a bez předsudků, chápat, že černobílé vidění není obvykle spravedlivé. A narůstající agresivita ve společnosti je jednoznačná, projevuje se v jednání lidí, na silnicích i v komentářích na internetu. To je známka něčeho negativního, co se ve společnosti děje. A i dětský svět je odrazem této situace, není to ovšem jen vina špatně vychovaného dítěte.
Vím, že jste v kontaktu s pedagogy, kteří anketu v minulosti vyhráli. Nepožádal vás jako psychiatra třeba někdo o radu nebo pomoc?
Jsem v kontaktu se všemi vítězi předchozích ročníků, jsou to skvělí lidé. Navíc jsem rád, že řada z nich je v porotě ve finálových bojích, protože právě oni mohou nejlépe posoudit, jaký je bojující kantorsko-žákovský tým! A jsem připraven jim odborně pomoci, kdyby se dostali do nějaké svízelné situace. Zatím to nenastalo.
Několikrát jsem slyšel, jak říkáte, že by učitelky a učitelé měli mít svého školního psychiatra. Nebojíte se, že by na ně veřejnost pohlížela jako na blázny?
Školní psychiatr? To není nijak nová myšlenka! Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat ve Francii v zařízení, které provozoval MGEN, to je taková společnost, která se stará o zdravotní a sociální služby pro kantory a jejich rodiny, co se do systému přihlásili. Již po 2. světové válce si francouzští učitelé odhlasovali, že největší zátěž pro ně je v duševní oblasti, a tak si postupně vybudovali neuvěřitelně fungující síť ambulantních a lůžkových psychiatrických zařízení pro sebe, tedy pro učitele. Dostat se do takové péče není pro veřejnost ostuda, naopak, veřejnost se spíš snaží do tohoto sytému dostat a mít takovou špičkovou péči.
Děkuji za rozhovor.
Čtenářům ještě připomínáme, že přihlášky do 20. ročníku ankety Zlatý Ámos je nutné podat do konce tohoto roku.
