DTA slaví 20 let

DTA patří k necelým čtyřem desítkám organizací uznaných státem, konkrétně MŠMT ČR, pro práci s dětmi. Jste na to pyšný?
A jak! Jsme poměrně malá organizace a tak je uznání pro nás velkým vyznamenáním a také důkazem, že je naše práce s dětmi vidět a že si jí někdo všimnul, uznává ji a podporuje. Ale stejnou radost mám například i z Mimořádné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky, kterou DTA dostala v roce 2004. Těší mne i Certifikát UNICEF za práci ve prospěch dětí. Uznáním je pro mne důvěra Folklorního sdružení, které nás řadí mezi oficiální mediální partnery. Vážím si medaile Světové asociace kosmonautů za organizování Expedice Mars. Tuhle medaili má jen několik desítek lidí na světě a u nás jen Vladimír Remek a DTA. Ale pyšný jsem i na každý dopis nebo dnes už mail, ve kterém bývalí členové děkují za to, co jim DTA dala do života. Je to pro mne důkazem, že ta práce není zbytečná.

Proč jste si na sebe ušil bič, když jste zakládal DTA? Vždyť sám nejlépe víte, že práce s dětmi je „o nervy“…
Proč bič? Já si naopak myslím, že založení DTA bylo jedním z mála výborných rozhodnutí, které jsem v životě udělal. Ale ono to vlastně vyplynulo ze situace, která nastala v Českém rozhlase
v devadesátých letech minulého století. Vedení nemělo o pořady pro děti zájem, ale děti, které s rozhlasovým klubem dětí Domino spolupracovaly, měly zájem hrát si na novináře. A tak když vedení rozhlasu pořad Domino v roce 1994 zrušilo, hledali jsme pro děti jinou možnost uplatnění. Tak vznikla Dětská tisková agentura.
A ty nervy? Práce s dětmi není o nervy! Podle mého názoru a zkušeností je to ta nejhezčí práce, kterou znám. Mnohem horší je práce s dospěláky. A být i po padesátce mezi dětmi má řadu výhod. Například se prý pomaleji stárne…

„Káru“ agentury jste táhl sám, nebo vám s ní někdo pomáhal?
Já jsem tu káru vždy spíš tlačil před sebou. Nepotřeboval jsem být vpředu. Chtěl jsem, aby vidět byla agentura a děti. A netlačil jsem ji nikdy sám. Velkými pomocníky byly vždy i děti, které odrostly, ale dál s činností DTA pomáhaly. Do té doby, než dostudovaly nebo se vdaly či oženily. Hnacím motorem jsou i vedoucí našich regionálních redakcí v Praze, Brně, Vratimově, Lánově, České Lípě a Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi. Problém je, že jde o práci dobrovolnou a ve volném čase. Takže pochopitelně nestojí u našich dveří fronta zájemců. O to víc si však vážím každého, kdo s činností DTA pomáhal a pomáhá.

Když se podíváte do zpětného zrcátka, co vidíte na cestě, po níž se agentura „dokodrcala“ až k dnešku?
Na cestě bylo mnoho zákrut, strmé srázy s rychlým sešupem a táhlé kopce, na které se těžko leze. Ale zpětné zrcátko zkresluje. Takže dnes vidím cestu, která mi umožnila dělat to, co mě baví a naplňuje. A věřím, že to zároveň byla cestička, která mnohým dětem ukázala správný směr k jejich spokojenému dospívání.

Není problém být novinářem, problém je však být skutečně dobrým novinářem… Máte nějaký speciální recept na výchovu vskutku kvalitních „investigativců“?
Nemám. Také není posláním DTA vychovávat novináře. Na to jsou vysoké školy. My si na novináře hrajeme a v některých případech pak ta hra přeroste v trvalý zájem a profesi. Samozřejmě mě těší, že z řad Dětské tiskové agentury vyrostlo několik dnes už uznávaných a dobrých novinářů. Pracují v denním tisku, časopisech, v rádiích, televizích, v internetových médiích, v tiskových orgánech úřadů, dokonce i vládních. Ale jak jsem řekl, není to náš cíl. Myslím si, že člověk, který se umí srozumitelně vyjádřit, umí napsat dopis nebo článek, umí formulovat dotazy a vůbec komunikovat, se lépe uplatní v kterékoli profesi a pozici. Věřím, že každému z těch téměř 3 000 dětí, které za 20 let naším občanským sdružením prošlo, se zkušenosti u nás získané v životě hodily.

Dvacet let práce s dětmi, to je určitě množství splněných nadějí z dob pokládání základů DTA… a ty naděje „nenaplněné“, které se Vám určitě splní v příštích dvaceti letech života a práce DTA…?
Naše heslo je: O dětech, pro děti, ale především s dětmi. Snažíme se, aby děti měly šanci prezentovat a uplatňovat své znalosti, dovednosti a své názory. A aby je dospělí brali vážně. To se nám povedlo například v anketě Zlatý Ámos. Děti v ní hodnotí své učitele a dospělí jejich názory berou vážně. Podobně je tomu například u naší další akce nazvané Expedice Mars, což je konkurz na dětskou vesmírnou posádku a simulovaný let do vesmíru. Pro mnohé děti, které se probojovaly až do finále, to byla vstupenka do světa dospělé vědy a techniky. Nesmírně vážně například berou dětská média na Dětském filmovém festivalu v Ostrově. Pracuje tam dětský televizní a rozhlasový štáb, denně vycházejí noviny, které píšou děti. Nikoho tam nepřekvapí, že za váženým režisérem nebo populárním hercem přijde s tužkou a blokem nebo mikrofonem puberťák, požádá o rozhovor a klade otázky takzvaně na tělo. Totéž platí i o Folklorním sdružení, které zve dětské novináře, ale i moderátory na festivaly.
Jsem rád, že Česká televize i Český rozhlas pracují na rozšiřování programu pro děti. Věřím, že se v nich dětem představí ti nejlepší autoři a redaktoři a že budou vytvářet programy nejen pro děti, ale i s dětmi. K tomu bych rád s Dětskou tiskovou agenturou přispěl.

Děkuji za rozhovor a držím palce.
Kazimír Jánoška