Příroda do učebny nepřijde, žáci chodí za ní

Pokud si ale představujete klasickou „školu v přírodě“, je na čase vaši představu přehodnotit.

Terénní výukové programy nejsou jen procházkami na čerstvém vzduchu. Žáci se v přírodě učí konkrétní poznatky z biologie, geografie, ekologie, chemie – a to přímo na „místě činu“, kde se přírodní procesy odehrávají.

Navíc jsou vedeni k tomu, aby o tom, co venku vidí, samostatně přemýšleli a aby společně objevovali vzájemné vazby v přírodě.

Kateřina Kováčová, učitelka ze Základní školy ve Smidarech v Královéhradeckém kraji, oceňuje na výuce v přírodě především její názornost: „Přínos vidíme v práci přímo v terénu, děti mají informace z učebnic a do přírody se jim to už tolik nepromítne. Líbila se mi práce ve skupinkách, žáci společně hledali řešení, měli možnost vyjádřit názor a zeptat se.“

Mají učitelé vůbec čas připravit pro své žáky pestrý program, který je zároveň zaujme i naučí?
Nároky kladené na učitele nejsou malé – žáci by si často přáli kamarádského pohodáře, jejich rodiče pedagoga, který dobře připraví jejich děti na další zkoušky, a vedení školy zodpovědného a tvůrčího zaměstnance, který kromě kvalitní výuky vyplňuje včas i veškeré potřebné dokumenty.
Přes to všechno zvládají učitelé připravovat i různé akce, které jsou i nad rámec obvyklé výuky – na školách probíhají různé projektové dny, Den Země a jiné nápadité aktivity.

Specifikum terénních výukových programů však spočívá v tom, že žáci v jejich průběhu reagují na nejrůznější podněty, se kterými se setkají a které na ně působí. Výuka se tím stává náročnější, neboť ji ovlivňuje poměrně mnoho nepředvídatelných situací, na které musí učitel umět vhodně zareagovat.

Příprava výuky v terénu tak často přesahuje běžnou přípravu na vyučování: „Bohužel není v našich časových možnostech něco takového chystat. Ztrácíme spoustu času administrativními povinnostmi a pak nám nezbývá čas ani energie programy v přírodě vytvořit.  Proto jsme rádi, že existují organizace, které nám v tomhle pomůžou a tento nedostatek odstraní,“ uvádí Jitka Tarabová, učitelka z Biskupského gymnázia v Brně.

Organizacemi, které tyto vzdělávací programy v přírodě nejčastěji připravují, jsou střediska ekologické výchovy – neziskové organizace, které se přípravou výuky o přírodě zabývají dlouhodobě a systematicky.

„Naše výukové programy Za Naturou na túru byly vymyšleny tak, aby žáky vtáhly do zákulisí chráněných území – žáci odhalují, co se v území chrání a proč. Věříme, že pokud žáci například pochopí, proč se přou rybáři s ochránci přírody o využívání rybníků, budou schopni utvořit si názor na podobné spory při jiné příležitosti,“ říká Martina Kulíková z občanského sdružení Apus, organizace, která nabízí v celé republice výukové programy v chráněných územích, a dodává: „Učitelé na programech připravených středisky ekologické výchovy oceňují jejich propracovanost, zkušenosti a znalosti lektorů a jejich práci s dětmi, která je postavena na principu motivace – nikoli známkami jako ve třídě, ale na snaze probudit v nich touhu objevitelů.“

Výukové programy se prostřednictvím nejrůznějších aktivit věnují konkrétnímu tématu či prostředí – žáci mohou pod vedením zkušeného lektora zkoumat například rašeliniště, pátrat po identitě tajemného chráněného živočicha nebo se snaží přijít na to, kam se poděly tzv. černé lesy z okolí Voděradských bučin.

Na projektu Za Naturou na túru se spojilo několik ekovýchovných organizací s občanským sdružením Apus a podařilo se jim vytvořit síť dvaceti pěti výukových programů v celé republice. Tento projekt tak slouží jako zajímavý průřez tématy a přístupy, které terénní výuka dnešním dětem nabízí.

Školy, které budou mít o terénní výukové programy zájem, mohou vzít své žáky do přírody i během letošního září a října. V těchto měsících budou mít možnost vybrat si z programů, které se nabízejí zdarma v Plzeňském, Ústeckém, Libereckém, Středočeském, Královéhradeckém, Pardubickém a Jihomoravském kraji a také na Vysočině.