Duhové děti z dětských domovů poznaly bídu i radost v ukrajinském sirotčinci

Nápad se zdál na začátku šílený. Organizátoři netušili, jak si naše děti, které jezdí v létě spíše na pobyty k moři nebo na chatu, zvyknou na místní skromné poměry. Vše dopadlo nad očekávání. Většina dětí z českých děcáků by se za svými novými ukrajinskými kamarády chtěla co nejdříve vrátit

Na začátku nedávné expedice byl loňský zážitek jednadvacetiletého studenta Graciána Svačiny z Dětského domova Jemnice, který je zároveň šéfreportérem časopisu Zámeček a členem vedení Duhy. S humanitární organizací Adra odjel do tohoto domova jako dobrovolník organizovat tábor pro místní děti.

„Napadlo mě, že tohle by měli vidět a zažít i mí kamarádi z českých dětských domovů, kteří si myslí, jak k nim byl osud nespravedlivý. Já jsem si to myslel taky. Ale teď už vím, jaké jsem měl štěstí, že jsem se narodil pár stovek kilometrů na západ od Mukačeva a že teď i jako kluk z děcáku můžu třeba studovat,“ říká Gracián.

Kluci a holky z Česka organizovali se svými vedoucími pro většinou mladší ukrajinské děti program podobný našim prázdninovým táborům. Například v místním parku připravili hru, která měla vysvětlit smysl třídění odpadu, za smetí z parku přinesené na správnou hromádku získaly ukrajinské děti táborové peníze na nákup sladkostí. Všichni se rozběhli a začali tahat láhve od piva, vodky i různých limonád. Papíru bylo v parku taky spousta. K výkupnímu stanovišti, kde se hromadil směsný odpad, najednou přiběhl Vova: „A můžu přinést psa?“ Vedoucí mu vysvětlil, že ne, protože pejska by určitě někdo postrádal. „Ale to nemusíš mít strach, on už je stejně mrtvej,“ odpověděl mu Vova a běžel tedy pro další lahve. Večer při nákupu laskomin si děti o hře povídaly. „Škoda, že jsem nemohl donést toho psa, vydělal bych majlant,“ začal zase Vova. „Ještě větší škoda je, že jsem nemohla domů. Já bych mohla od svého otce donést láhve od vodky. To bych měla ještě více,“ poznamenala suše malá Nataša.

Dny ubíhaly a záměr pořadatelů se začal naplňovat. České děti si na místní poměry zvykly a začaly uvažovat jinak, než jsou běžně zvyklé. „My také žijeme v dětském domově, ale teď jsem poznal, že jsou na světě lidé, kteří potřebují třikrát větší pomoc než my,“ svěřil se sedmnáctiletý František Miker z Dětského domova v Mikulově, šéfredaktor dětské redakce Zámečku. Zarazilo ho, že se vychovatelky na Ukrajině se svými svěřenci vůbec nebaví. „Většina dětí tam byla malých, tak do deseti let. Nepotřebují jen lepší stravu a hračky, ale také, aby si s nimi někdo povídal. Takovou tu přátelskou lásku,“ řekl Miker. Také tu jim chtějí čeští kamarádi nabídnout, navázaná přátelství díky internetu pokračují.

„Chtěli jsme udělat místním dětem radost, ale vím, že naše dárky ani dva týdny zábavy jim život příliš nezmění. Našim hlavním cílem bylo zapůsobit na naše děti, na jejich sociální cítění, komplexnější vnímání světa i rozvoj samostatnosti. První reakce po příjezdu ukazují, že těch čtrnáct dní pro ně bylo užitečnější než projekty organizované za miliony z Evropské unie, které spočívají v nudných školeních o tom, jak se připravit na samostatný život,“ vysvětlil Gracián Svačina. Projekt Zámečku za několik desítek tisíc korun podpořilo ministerstvo školství a společnost NWR.

Ukrajinské sirotky čeká příští rok jiná zkušenost, Duha Zámeček plánuje společnou akci na území České republiky. „Tentokrát chceme naopak ukázat ukrajinským dětem, že život může být pestřejší, než jak ho znají z Mukačeva. Chceme je inspirovat třeba k tomu, aby se začaly učit jazyky,“ řekl iniciátor projektu Gracián Svačina.