5BV: vyčerpání, pot a silný zážitek
Pět beskydských vrcholů je jedním z nejextrémnějších vytrvalostních závodů v České republice. Za 34 hodin je nutné přejít 5 kopců, více než stokilometrovou vzdálenost a nemalé převýšení.
Dvoučlenná družstva mají za úkol obejít vybraných pět beskydských vrchů ve stanoveném čase a vrátit se na základnu. Jednotlivé vrcholy se dozvídají postupně; první vrchol na startu a na každém dalším vrcholu informaci o následujícím, závodníci tak nejsou schopni předem odhadnout délku závodu. Trať je přitom předem stanovena tak, aby nebylo možné ji pro běžného smrtelníka překonat.
Vševypovídajícím je motto celého závodu: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně, aby byl silný.“
V letošním ročníku, který se uskutečnil o víkendu 15. – 17. října, startovalo 261 týmů. Dokončilo jej 64 družstev, což je jednoznačně nejvíce za poslední tři roky.
Start byl letos v Čeladné a trasa vedla přes Lysou horu, Gruník, sedlo pod Smrkem, Vysokou a Radhošť.
Startovalo se v pátek v deset hodin večer a prvním vrcholem byla Lysá hora. Navzdory předpovědi počasí bylo nad nulou a nepršelo.
Zpočátku nás vedl dav a nebylo nutné si hlídat, kde jsme, na Lysé hoře bylo kolem jedné v noci dost plno.
Při ohlédnutí za sebe viděl člověk táhnoucí se šňůru světlušek namáhavě stoupající po cestách vzhůru a stejnou viděl i před sebou, nad Ostravou byla obloha oranžová jako při svítání a noční zima se do zpocených závodníků nelítostně zakusovala, pokud zrovna odpočívali nebo čekali frontu na zápis vrcholové kontroly.
Dalším vrcholem byl Gruník, nevýrazná sedmisetmetrová hrouda mimo značené cesty. 5BV totiž nejsou jen o rychlosti a vytrvalosti, ale i o orientaci. Jde se přes dvě noci a neztratit ve tmě značku není úplně elementární; a ještě horší jsou právě orientační vrcholy, kam může družstvo stoupat jenom podle vrstevnic.
Akorát s rozedněním nám kontrola zapsala na Gruníku příchod a sdělila, že dalším vrcholem je Smrk-sedlo.
Desetikilometrový úsek po asfaltu k vodní nádrži Šance prokleli všichni. Na chodidlech se objevovaly první puchýře, kotníky a kolena hlásily velkou nespokojenost a zmučená chodidla jen tiše trpěla.
Chtěli jsme extrém a silný zážitek? Dostali jsme ho.
Při stoupání na Smrk se nám začala nádherná cesta pomalu vytrácet, až nás obklopil les – a žluté značky nevidět. Vždyť co by to bylo za ročník bez alespoň jednoho pořádného bloudění?
Po třetí hodině odpoledne jsme dobyly Smrk, který se stal i naším posledním vrcholem. Ač jsme byly fyzicky ještě zcela v pořádku, při pohledu na mapu jsme usoudily, že další vrchol nestihneme dosáhnout v daném časovém limitu, a vrátily jsme se na základnu.
Zpětně se ukázalo, že jsme to měly aspoň zkusit. Ale tak je to vždycky, je to extrémní závod, detaily rozhodují. Jeden ročník družstvo nedokončí kvůli špatné výbavě do deště, jiný kvůli tvrdým podrážkám na asfalt a jeden kvůli malé odvaze zkusit stihnout zdánlivě nestihnutelné.
A o tom Pět beskydských vrcholů je.
Přejme organizátorům hodně chuti do dalších ročníků, aby i závodníci měli možnost napravit chyby z let minulých a jednou dobýt všechny kopce a dojít zpátky na základnu. Přesáhnout tím vlastní limity a alespoň pro jeden víkend se cítit jako hrdina, který si umí sáhnout na dno a dokázat si, že na to má.
(Eliška Majorová, tým Liščí pětka)
